Autorem Památníku Tomáše Bati je architekt František Lýdie Gahura. Tento spolutvůrce unikátního fenoménu zlínské architektury a urbanismu působil také jako sochař a pedagog.

František Gahura se narodil 10. října 1891 ve Zlíně na Padělkách, do rodiny ševce a cihláře Františka Gahury a jeho manželky Anny. V rodině bylo 13 dětí. Dospělosti se ale dožily jen tři: František a jeho dvě sestry – Marie a Antonie. František byl benjamínek. Když se narodil, bylo jeho otci už 57 let.

V rodném městě vychodil obecnou a měšťanskou školu, další znalosti získával v Uherském Hradišti na průmyslové pokračovací škole (1905-1907). U hradišťského sochaře a štukatéra Aloise Amorta se od roku 1907 učil štukatérem. Výuční list mu roku 1909 vystavilo hradišťské živnostenské společenstvo. Jenže Gahura chtěl být sochařem.

Již od mládí se u něho projevovaly umělecké sklony. Základ tomu položilo období, kdy malý František navštěvoval rodiče v cihelně a údajně si tam pořád něco z cihlářské hlíny modeloval. Tyto výtvarné sklony u něho podporovala hlavně jeho matka. Posléze vystudoval 2 pražské vysoké školy. V roce 1910 byl přijat na Uměleckoprůmyslovou školu (1910 – 1917), kde byl žákem sochaře a glyptika Josefa Drahoňovského.

Nejen architekt
Sochařské práci se Gahura věnoval celý život, byl to pro něho odpočinek a odreagování od náročných úkolů architektonických a urbanistických. Traduje se o něm výrok, o němž není jisté, zda byl obdivný nebo uštěpačný: Gahura je nejlepší architekt mezi sochaři a nejlepší sochař mezi architekty. Už ve studentských letech udělal 3 busty pro Baťu – samotného šéfa, jeho matku a jeho bratra Antonína.

 

Později vytvořil také sochu Komenského, která stávala (od roku 1919) před zlínskou měšťanskou školou. Nyní je socha umístěna před 4. ZŠ na Zálešné.

 

Pro měšťanku udělal také busty Františka Bartoše a Boženy Němcové. Z jeho dalšího sochařského díla jmenujme třeba sochu kováře na fasádě zlínské radnice nebo kříž s postavou umučeného Krista na Lesním hřbitově.

 

Po ukončení sochařských studií se Gahura rozhodl pokračovat studiem architektury. Měl obrovské štěstí – jeho profesorem se stal Jože Plečnik (pozdější hradní architekt presidenta Masaryka).

V době studia na UMPRUM se František seznámil s Lýdií Rousovou, kterou si v roce 1916 vzal. Její křestní jméno učinil součástí svého jména. Byl to projev úcty k Lýdii, která měla také umělecké ambice, ale vzdala se vlastní kariéry ve prospěch svého manžela. V roce 1919 se Gahurovým narodila dcera Kazi a celá 20. léta je možno považovat za nejšťastnější roky Gahurova života. Měl velmi naplněný pracovní život a uspokojoval ho také život rodinný a společenský.

Po odchodu Josipa Plečnika do vlasti pokračoval Gahura v architektonických studiích na Akademii výtvarných umění (1919 – 1923), ve škole Jana Kotěry. A profesor Kotěra je zároveň jeho pojítkem s rodným městem – Jan Kotěra již v té době pro Baťu pracoval a šéfa na šikovného mladíka upozornil. Po návratu z Prahy tak Gahura pracoval hlavně pro firmu Baťa. Nebyl ale v té době zaměstnancem firmy – udržoval si jistou nezávislost a svobodu a měl svou vlastní kancelář na zlínské radnici.

Nejen Památník
Šíře architektonické a urbanistické práce Františka Lýdie Gahury je obrovská. Nepracoval pouze pro Baťu, ale také pro jiné zadavatele, institucionální i soukromé.

Mladý Gahura se ve svém rodném městě uvedl pozoruhodně – vyhrál soutěž na novou zlínskou radnici (realizována 1924).

 

V témže roce 1924 vytvořil pro Tomáše Baťu projekt „Továrna v zahradách“ (navázal na práci Jana Kotěry, zesnulého v roce 1923) a v dalších letech se podle jeho urbanistických konceptů budoval Zlín jako zahradní město.

 

Navrhl řadu významných zlínských budov – Masarykovy pokusné školy (1928, zbourány 1988) a obchodní dům (1931):

 

V letech 1927 – 1936 vznikala podle jeho projektu nová nemocnice s tehdy převratnou pavilonovou koncepcí:

 

Průkopnickou stavbou bylo také Velké kino (1932), které mělo téměř 2500 sedadel. Byla to první vnitřní svařovaná konstrukce u nás a stavba geniálně využila sklonu svahu pro elevaci hlediště:

 

Důležitými Gahurovými realizacemi jsou dále Obchodní dům (1932), Studijní ústavy (1936 – 1938) a obytné čtvrti (Letná, kolonie Domov, Nad Ovčírnou…):

 

Jedinečné jsou i jeho sakrální stavby, např. kaple sv. Václava ve Zlíně – Kudlově (1927) či kostel sv. Antonína v Míškovicích (1927):

 

Pro firmu Baťa projektoval i mimo Zlín, navrhoval Baťova průmyslová a zahradní města v zahraničí. Neméně důležitá je jeho práce na urbanistické podobě Zlína. Podle jeho „Základního plánu upravovacího obcí Velkého Zlína“ (1935) se téměř dvacet let budovalo celé město.

Ikona zlínské architektury
Památník Tomáše Bati
je esenciálním dílem Františka Lýdie Gahury. Podnětem k jeho vzniku byla tragická letecká nehoda, při níž 12. července 1932 zahynuli Tomáš Baťa a jeho pilot Jindřich Brouček. Památník byl postaven v rekordním čase – za necelé 4 měsíce – a otevřen pro veřejnost u příležitosti prvního výročí tragické havárie.

24. března 1933 přiblížil Gahura svou představu projektované budovy:

„Chtěl bych, aby architektura Památníku vyjadřovala velkorysost, jasnost, vzlet, optimismus i prostotu – to byly všechno zvláštnosti Tomáše Batě…
Omezuji použité materiály na železo – beton – sklo. Jejich užitím je vyjádřena moderní technická kultura, jejímž byl Tomáš Baťa průkopníkem…
Budova, která slouží k uložení sbírek je vlastně velkou vitrínou… Nerad bych taky porušil jednoduchost komposice novým materiálem – cihlami…
Chci omezit stavební materiály jen na stavební hmoty výlučně moderní a cihla je materiál příliš – ´museální´. A to nemá být museum. To má být Památník…“

Shodou okolností je Památník posledním Gahurovým projektem, který vznikl ve službách firmy Baťa, v dalším období už Gahura působil hlavně jako městský architekt.

Po smrti Tomáše Bati pracoval Gahura převážně ve službách nového starosty města Dominika Čipery a věnoval se zejména urbanismu. Plodnou etapu jeho života přervala změna poměrů po skončení druhé světové války. V srpnu roku 1945 byl novým vedením města donucen ze svého místa odejít. Začal pracovat jako tzv. zemský plánovatel pro národní výbor v Brně, později jako obvodový plánovatel pro okresy Uherské Hradiště a Uherský Brod. Do Brna se v roce 1949 i s rodinou také přestěhoval. Pracoval pak ve Výzkumném ústavu architektury. Tehdy však již nebyl zdráv a byl to psychicky zlomený člověk. Na tom se podílely jednak rodinné události (v roce 1934 Gahurovým během dvou měsíců zemřely obě děti) jednak pocit zneuznání a vyhnání z města, které považoval za své a de facto ho stvořil. V Brně živořil, finanční problémy ho v roce 1950 donutily prodat dům na Kudlově a všechna dříve shromážděná umělecká díla. Zdravotní problémy vyvrcholily v roce 1951, kdy František Lýdie Gahura utrpěl mozkovou mrtvici. Ze zdravotních důvodů pak odešel do penze. Zemřel prakticky zapomenut v Brně 15. září 1958 po těžké nemoci. Pohřben je s manželkou i dětmi na Lesním hřbitově ve Zlíně.

Autor textu: Petr Hampl