Životopis

Tomáš Baťa

(* 3. 4. 1876 Zlín, + 12. 7. 1932 Otrokovice)

Památník Tomáše Bati byl postaven k uctění památky zakladatele světového obuvnického koncernu, který je nesmazatelně zapsán do historie města Zlína a celého kraje. Památník byl otevřen v roce 1933, tedy přesně rok po tragické smrti Tomáše Bati.

NA ZAČÁTKU

Tomáš Baťa se narodil 3. dubna 1876 ve Zlíně. Rodina Baťů je ve zlínských matrikách doložena již v polovině 17. století, z tohoto pohledu je Tomáš součástí osmé generace rodu. Předkové i potomci rodu se tradičně živili ševcovským řemeslem.

 

Tomášův otec Antonín (1844-1905) se oženil s Annou Minaříkovou (vdovou po Františku Bartošovi) a měl s ní tři děti: Annu (*1872), Antonína (*1874) a Tomáše (*1876).

 

Tomáš byl tedy nejmladší ze tří sourozenců narozených v prvním manželství jejich otce.

 

Když bylo Tomášovi 8 let, jeho maminka Anna zemřela. Otec se později znovu oženil a s novou rodinou se přestěhoval do Uherského Hradiště. Do rodiny přibylo několik dalších dětí, mezi nimi i pozdější Tomášův nejbližší spolupracovník, nástupce a dědic Jan Baťa.
V Uherském Hradišti otec Antonín Baťa úspěšně podnikal – provozoval kromě svého obuvnického řemesla například také sodovkárnu. Vzhledem ke stěhování rodiny Tomáš vychodil ve Zlíně pouze obecnou školu, v Hradišti pak navštěvoval měšťanku, čímž se jeho oficiální vzdělání uzavřelo. Tomáš se zároveň v rodině vyučil obuvnickému řemeslu a po ukončení školy se zapojil do otcova podnikání. Nebylo to však ideální, Tomáš byl velmi aktivní, přicházel s novými nápady a se spíše konzervativním otcem se často neshodl. V roce 1894 se proto dohodl se svými sourozenci Antonínem a Annou, a rozhodli se osamostatnit. Otec Antonín jim vyplatil podíl po zemřelé matce a sourozenci se vrátili do rodného Zlína, kde založili vlastní podnik. Tomáš v té době ještě nebyl plnoletý, živnost byla proto zapsána na jeho bratra Antonína. Název firmy byl „A. & T. Baťa – výroba obuvi“.

 

První dílna bratří Baťů se nacházela v domě „U Stuchlíků“ na zlínském náměstí. Tam započali s výrobou tradičních valašských papučí, což byla značně primitivní plstěná obuv. Skromné prostory dílny sloužily hlavně k zadávání práce domáckým dělníkům.

 

Po prvním roce podnikání se dostali do značných potíží, svým dodavatelům dlužili 8 000 zlatých, což byla v té době obrovská částka a jejich podnik byl na pokraji bankrotu. Navíc v té době bratra Antonína vzali na vojnu a Tomáš zůstal na všechno sám.

TB: Naše jednoroční samostatnost skončila ztrátou celého vloženého kapitálu 800 zlatých a mimo toho prohospodařili jsme ještě 8 000 zlatých našich věřitelů. Zdálo se nám to nemožným, ale byla to pravda. Do té doby nelámal jsem si nikdy hlavu rozjímáním, co je to konkurs. Smál jsem se třeba podvědomě heslu: „Však na dluhy neteče.“ atd., ale teď jsem se díval konkursu přímo do očí a počaly se mi ježit vlasy. Viděl jsem, že konkurs je vlastně smrt a já chtěl žít.

Tehdy se poprvé ukázala jeho nezdolná povaha. Tomáš zjistil, že nemůže vést firmu „po pansku“, jak si původně s bratrem předsevzali. Odložil nedělní šaty do almary a začal tvrdě pracovat. Traduje se například, že materiál nosil z Otrokovic od nočního vlaku pěšky a na vlastních zádech. Tvrdá práce poznamenala jeho zdraví, s následky přetěžování svého organismu pak opakovaně bojoval celý život. Firmu ale zachránil, už za dva roky měl všechny dluhy splacené a firma se mohla začít rozvíjet. S počátkem nového století byl podnik natolik stabilizovaný, že už v roce 1905 si Tomáš mohl dovolit odjet na zkušenou do Ameriky. Po návratu mohl pak ve Zlíně vybudovat první tříetážovou tovární budovu.

 

NA VZESTUPU

V roce 1908 bohužel zemřel Tomášův bratr Antonín (na souchotě) a poté, co se sestra Anna vdala, stal se Tomáš jediným vlastníkem firmy. Ve Zlíně bylo v té době 5 obuvnických firem a konkurenční zápolení povzbuzovalo Tomáše Baťu k ještě větším výkonům. Uvědomil si také, že budoucnost obuvnické výroby patří strojům. Továrna Tomáše Bati tak byla první výrobou obuvi využívající stroje v celém Rakousku-Uhersku. V roce 1912 měla firma už 400 zaměstnanců. Aby Baťa stabilizoval kvalifikované dělníky, začal pro ně budovat první zaměstnanecké domky.

 

Rok 1912 byl také zlomem v osobním životě Tomáše Bati. Oženil se s Marií Menčíkovou, dcerou správce universitní knihovny ve Vídni. Rodina se nastěhovala do nové reprezentativní vily, na jejíchž plánech se podílel významný český architekt Jan Kotěra. V roce 1914 se manželům Baťovým narodil syn Tomík, který zůstal jedináčkem.

 

Velkým impulsem v rozvoji firmy se stala světová válka. Baťovi se podařilo získat státní zakázku – výrobu vojenské obuvi pro rakousko-uherské dělostřelectvo. Aby Baťa dostál svým závazkům, musel zmobilizovat nejen svoje síly, ale všechny zlínské výrobní kapacity (takže dával práci i svým konkurentům). Touto svou podnikatelskou šikovností zároveň uchránil před válečnou frontou stovky mladých mužů ze Zlína a okolí.

TB: Za války podléhal závod vojenskému dozoru. Výroba dosáhla svého vrcholu roku 1917, kdy se vyrábělo denně 10 000 párů a zaměstnávalo na 5 000 osob. Ovšem kritický nedostatek kůže vynutil si výrobu dřeváků, kterých se dělalo až 5 000 párů denně. Přes válku pracovalo v dílnách závodů množství mužů, vojáků z celého kraje a jejich rodiny byly zásobovány ze závodního konzumu. Jakkoli ceny potraviny dostupovaly v celém Rakousku horentní výše, prodávala firma jak jídlo, tak i potraviny asi 35 000 osobám za ceny málo vyšší z dob míru a diferenci hradila z vlastních prostředků.

Konec války přinesl úlevu všem a byla s tím spojena i radost ze vzniku nového samostatného státu – Československa. Firmě Tomáše Bati se však po ztrátě válečných zakázek přestalo dařit. Po válce vypukla odbytová a finanční krize. V letech 1919-1920 krize vyvrcholila dokonce dělnickými stávkami. V situaci, kdy sklady byly zaplněny zbožím, a odbyt vázl, odhodlal se Tomáš Baťa k radikálnímu a důmyslnému kroku. Snížil ceny svých bot o 50% a zároveň mzdy svých pracovníků o 40%. To, že jinde se ceny tak radikálně nesnížily, svým zaměstnancům kompenzoval slevami ve firemním konzumu. Byl to vynikající tah, levné Baťovy boty se výborně prodávaly, firma opět získala kapitál, Baťa ovládal stále větší procento trhu a stával se symbolem úspěšného podnikání. Do roku 1923 byla krize podniku zcela zažehnána, počet Baťových prodejen vzrostl už na 112 a Tomáš se cítil natolik silný, že se rozhodl vstoupit do politiky.

TB: Proč se ucházím o důvěru občanstva? Proto, že jsem zlínským rodákem a proto, že neznám nikoho jiného, kdo by mohl této mojí rodné obci pomoci z nynějších nesnází. Podle volebního řádu je starosta volen nepřímo. Teprve zástupci vámi do obce zvolení, volí starostu ze svého středu. Já chci být buď starostou, nebo nechci být zvolen do zastupitelstva vůbec. Z té příčiny jsem na 15. místě, proti vůli mnoha našich zaměstnanců, kteří si přáli, abych byl na místě prvním. Kdybych byl na prvním místě a mých několik přátel zůstalo za dveřmi, nebyl bych nic platný, i kdyby mne ostatní politické strany za starostu pak zvolily.

NA VRCHOLU

Po volbách v roce 1923 se stal Tomáš Baťa starostou Zlína a byl pak zvolen ještě na další dvě volební období. Tím získal a plně využil možnost rozhodovat nejen o svojí fabrice, ale i o rozvoji celého města. Rozkvět města byl v tomto období neuvěřitelný. Baťa prosadil koncepci budování Zlína jako zahradního města.  Počet obyvatel se zdesetinásobil, vznikaly nové obytné čtvrti a v režii Tomáše Bati se budovala supermoderní infrastruktura města, která v mnoha případech slouží občanům města dodnes. Jmenujme alespoň nejdůležitější projekty:
1927               nemocnice
1928               Masarykovy pokusné školy
1931               obchodní dům (Dům služby)
1932               Velké kino
1932               hotel (Společenský dům)

 

Rokem 1923 začala etapa nepřetržitého růstu podniku i města. Vše, co se ve Zlíně budovalo, bylo na světové úrovni. Ve Zlíně byly nejvyšší mzdy z celého státu. Dobrá práce a moderní město slibující na svou dobu blahobytnou existenci, přitahovaly do Zlína tisíce nových pracovníků ze všech koutů republiky.

TB: Jen v práci můžeme čekat lepší budoucnost. Avšak i o tuto práci musíme svádět denně těžké boje v naší vlasti i za hranicemi. Uhájíme si ji jen tehdy, když budeme mezi sebou stále závodit, kdo dříve a kdo lépe. Proti nepřátelům zjevným i tajným musíme si hájit svou práci tak, jak vidíme rolníka hájit si tu svou hroudu, svoji živitelku. Pán Bůh dal nám za to zdravé ruce a zdravý rozum. My, ve Zlíně, pochopili jsme důležitost práce.

Milníky tohoto bouřlivého období můžeme vyjmenovat pouze heslovitě:
– původně živelně vznikající tovární areál je postupně modernizován likvidací starých a budováním nových továrních budov ve stylu amerických měst a továren – očíslované budovy rostou v pravidelném pravoúhlém rastru
– Baťův podnik přestává být pouze výrobou obuvi, postupně vznikají další a další provozy z různých průmyslových oblastí: koželužství, chemie, gumárenství, papírenství, strojařství, výroba letadel
– Baťa buduje nový systém řízení založený na samosprávě dílen, ekonomické spoluúčasti zaměstnanců a plánovitém hospodaření, který je inspirací pro ekonomy dodnes
– firma buduje a rozvíjí řadu odvětví na podporu své hlavní průmyslové činnosti: dopravu, stavebnictví, velkoobchod a maloobchod, finanční a bankovní služby, pojišťovnictví, odborné školství, tisk
– Baťa buduje nové obytné čtvrti (a později celá města) pro své zaměstnance s veškerou potřebnou infrastrukturou, školami, obchody, zdravotnictvím, atd.
– otevírá se řada sociálních a vzdělávacích programů, budována je také kulturní a sportovní infrastruktura města
– Baťovy podniky expandují ze Zlína nejprve do okolí (Otrokovice, Napajedla), později do celého Československa (Sezimovo ústí, Zruč nad Sázavou, Baťovany, Svit a další) a také do světa (Möhlin, Ottmuth, Chelmek, Borovo, Tilbury, Best, Hellocourt a další)

 

Počátkem 30. let firma Baťa (v roce 1931 přeměněná na akciovou společnost) podniká již v 35 oborech a má pobočky v 54 zemích světa na čtyřech kontinentech. Počet zaměstnanců přesáhl 30 000 osob. Firma chrlila miliony párů bot ročně. Zásluhou Baťova podniku bylo Československo v té době největším exportérem obuvi na světě.
To jsou atributy rozvoje firmy, jaké nemají v historii nejen českého průmyslu srovnání a svědčí o naprosté výjimečnosti geniálního podnikatele Tomáše Bati. Za necelá 4 desetiletí práce, které mu osud dopřál, dospěl od skromné papučářské dílničky k vybudování světového koncernu a světoznámé značky. Přitom cílem jeho podnikatelské filosofie nebyl primárně zisk, ale služba veřejnosti.

TB: Náš podnik je podnik výdělečný. Jeho technické, obchodní a sociální ústrojí dosáhlo však již takových rozměrů, že prostý zisk přestal býti jediným a vrcholným jeho cílem… Proto také bychom chtěli zvýšiti prosperitu kraje, v němž pracujeme, země, z níž čerpáme své síly, a státu, který jest základnou našeho podnikání.

NA KONCI

12. července 1932 měl Tomáš Baťa letět do Švýcarska. V městečku Möhlin poblíž Basileje se otvírala nová baťovská výroba, čemuž chtěl být přítomen.

Toho dne však bylo na letišti v Otrokovicích nepříznivé počasí, celé okolí řeky Moravy halila hustá mlha a Baťův pilot odmítl startovat. Šéfpilot Jindřich Brouček byl velmi zkušený a zodpovědný letec a k němu se přidali i ostatní technici na letišti, přičemž Baťu od letu odrazovali. Šéf však trval na svém a s cca 50 minutovým zpožděním, i když se počasí nelepšilo, dal příkaz ke startu. Bylo to osudné rozhodnutí. Pilot v mlze ztratil orientaci a po necelých 8 minutách letu havaroval – stroj spadl na louku nedaleko od továrního areálu na Baťově. Tomáš Baťa i pilot Brouček byli na místě mrtví.

 

Pohřeb Tomáše Bati a jeho pilota Jindřicha Broučka se konal 14. července 1932. Oba spočinuli na Lesním hřbitově ve Zlíně, který Baťa založil nedlouho předtím. Pohřeb Tomáše Bati trval 6 hodin a zúčastnilo se ho na 50 000 lidí. Nekrolog napsal Karel Čapek a obsáhlou reportáž z pohřbu uveřejnil Ferdinand Peroutka ve své Přítomnosti.

 

Tomáš Baťa zahynul předčasně, bylo mu 56 let. Pro jeho rodinu, podnik a pro celý Zlín to byla obrovská tragédie, Baťa zde byl hybatelem všeho, a dynamika celého baťovského světa se tak zcela zastavila. Můžeme se pouze dohadovat, co všechno by ještě tento nezdolný, cílevědomý a extrémně pracovitý člověk dokázal, pokud by osud k němu byl příznivější.

Autor textu: Petr Hampl