Komentované prohlídky út–ne (9:30 – 17:30)
, Provozní vyjímky
Dynamické město v zahradách, ve kterém platí „nejde – neexistuje“. Na 30 tisíc Baťových spolupracovníků posílá ročně do světa přes 30 milionů párů obuvi. Jenže přichází 12. červenec 1932 a zakladatel firmy a současně starosta Zlína Tomáš Baťa umírá při letecké havárii. Na den přesně za rok se veřejnosti otevírá nad městem zcela nová stavba, která je poctou zakladateli – místem, které ho bude dál připomínat.
Autor projektu František Lýdie Gahura přitom volí netradiční cestu: namísto složité expozice přibližuje šéfa lidem stavbou samotnou, když do ní propisuje Baťovy základní vlastnosti: velkorysost, jasnost, vzlet, optimismus a prostotu. Za hlavní výstavní artefakt určuje Junkers F13 – letadlo, ve kterém skončila Baťova životní cesta.
Bez jediné cihly a za použití pouhých tří materiálů (sklo, železo, beton) vytváří Gahura své vrcholné dílo. Typický zlínský standard (železobetonový skelet z modulů 6,15 × 6,15 m), který firma Baťa používá téměř na všechny své stavby (továrny, internáty, školy) rozehrává do zcela nové podoby. Katedrální sklo, netypické osvětlení (loučové lampy) i ukrytá symbolika jen umocňují jedinečnost výsledku.
K moci se po druhé světové válce dostává komunistická strana. Zviditelňovat Baťův odkaz už není na pořadu dne. Zlín se mění v Gottwaldov, již znárodněný podnik Baťa ve Svit a Památník Tomáše Bati v Dům umění. Architekt Eduard Staša budovu přizpůsobuje potřebám krajské galerie a filharmonie. Tyto instituce najdou v bývalém památníku útočiště po následujících takřka šedesát let. Až sametová revoluce uvede věci opět do pohybu.
Zlín se s dědictvím vlády jedné strany postupně vyrovnává. Filharmonie a galerie dostávají lépe vyhovující prostory a stavba ve svahu Gahurova prospektu čeká na nové využití. Po celospolečenské diskuzi, vyvolané námětem britského teoretika Kennetha Framptona vyučujícího architekturu na Columbijské univerzitě v New Yorku, je rozhodnuto. Objekt prochází dvouletou obnovou pod vedením architekta Petra Všetečky a v roce 2018 se znovu představuje veřejnosti v autentické podobě ze 30. let pod názvem Památník Tomáše Bati. Od roku 2019 je prostor celoročně přístupný formou komentovaných prohlídek.
Teoretik a propagátor architektury
I když se Památník Tomáše Bati řadí mezi mladší kulturní památky, má za sebou dynamický vývoj. Prošel proměnou v Dům umění i cestou zpět. Jeho příběh utvářela série obyčejných i mimořádných momentů, ze kterých pro vás vybíráme ty nejzajímavější.
* 3. dubna 1876 Zlín
† 12. července 1932 Otrokovice
Švec, průmyslník, starosta. A také propagátor letectví. V době, kdy Valašsko pokrývají sotva tak silnice, na kterých „by si hanácká kráva zlomila nohy“, razí Baťa odvážnou tezi: „Vzduch je naše moře.“ Už v roce 1924 kupuje první stroj a letecká doprava se pro něj stává nejefektivnější formou propojení Zlína se světem. Známá je především Baťova obchodní cesta do Indie (1931–1932), kdy z firemního letiště v Otrokovicích vyráží přes sérii zastávek do Kalkaty, Batávie a zpět. Více než 30 tisíc kilometrů v letounu řízeném tzv. „na oko“ (kdy vám za navigaci slouží jen terén pod vámi) svědčí o Baťově odvaze i důvěře ve schopnosti pilotů.
Obojí se mu stává osudným. 12. července 1932 navzdory všem doporučením dává příkaz odstartovat do švýcarského Möhlinu i za nepříznivého počasí. Pilot Jindřich Brouček v mlze ztrácí orientaci a stroj v plné rychlosti stáčí k zemi. Baťovo letadlo se o rok později naposledy „vznese“ jako trvalé memento šéfova životního přístupu v prostorách památníku.
* 10. října 1891 Zlín
† 15. září 1958 Brno
Od sochařství k architektuře a od architektury k urbanismu. Profesní dráha Františka Lýdie Gahury nemusí na první pohled vypadat jednoznačně. Ale výsledné dílo mluví za vše. Gahura, žák Josipa Plečnika a Jana Kotěry, se pod patronací Tomáše Bati postupně vypracovává v zásadní postavu (nejen) zlínské architektury. Mezi lety 1924–1933 pracuje pro obuvnický koncern na plný úvazek a ve městě setrvává i poté, až do roku 1945. Ve spolupráci s Tomášem (a následně Janem Antonínem) Baťou pro obec navrhuje regulační plán a rozvíjí myšlenku zahradních čtvrtí. Podle Gahurových projektů staví ve Zlíně nemocnici, školy, obchodní dům, kino, internáty a ve výčtu bychom mohli dlouze pokračovat.
Asi vás proto nepřekvapí, že Gahura stojí také za úpravami Baťovy vily, plánem Lesního hřbitova – místa Baťova posledního odpočinku – a v první řadě Baťova památníku. Do této radikální stavby Gahura naplno promítá zkušenosti nabyté ve zmíněných oborech. Vytváří budovu, která je zároveň sochou. Sochu, kterou urbanistickým řešením povyšuje na symbol. Nakonec je to právě Gahurův přesah, který památníku dává to, co dnes nazýváme geniem loci.
