„Nejlepší sochař mezi architekty, nejlepší architekt mezi sochaři“, takto se hovoří o Františku Lýdie Gahurovi, architektu, který vtiskl Zlínu moderní a nadčasovou tvář zahradního města a který, jak říká architektka Eva Jiřičná, „stvořil zázrak moderní architektury“. Tímto zázrakem je stavba Památníku Tomáše Bati ve Zlíně.
František Lýdie Gahura se narodil 10. října 1891 ve Zlíně na adrese Padělky č. 424, tedy v jedné z nejchudších lokalit na okraji tehdejšího Zlína. Byl nejmladším ze 13ti dětí, které se v Gahurově rodině narodily, ale pouze on a jeho starší sestry Antonie a Marie se dožily dospělosti.
Hry dětí nejen v minulém a předminulém století, ale i dnes jsou ovlivňovány aktivitami rodičů. Není divu, že si malý František, syn cihláře, našel zálibu ve tvarování hlíny. Jeho matka v něm odhalila talent a František dostal příležitost vyučit se v Uherském Hradišti štukatérem. V 19ti letech se vydal do Prahy a zde se na Uměleckoprůmyslové škole sedm let vzdělával zejména v modelování a sochařství, ale také dekorativní architektuře. Mezi jeho učiteli byli např. Josef Drahoňovský, Celda Klouček či Josip Plečnik. Pražská studia pak završil studiem architektury na Akademii výtvarných umění pod vedením prof. Jana Kotěry.
K docela dlouhému pobytu v Praze (na studiích strávil s přestávkami takřka 13 let) mu významně pomohla mj. finanční podpora a drobné zakázky Tomáše Bati, kupříkladu sochařsky ztvárnil ho samotného, ale také jeho bratra Antonína a matku Annu. Ještě v průběhu studia na Akademii výtvarných umění realizoval samostatné zakázky a práce pro firmu Baťa, částečně tomu napomohl i Jan Kotěra, který pro Baťu realizoval např. první návrhy bydlení pro zaměstnance.
V Praze si František Gahura našel také svou životní partnerku, spolužačku Lýdii Rousovou, se kterou se oženil v roce 1916 – to mu bylo 25 let. Snoubenci si po sňatku přidali křestní jméno partnera ke svému, proto dnes hovoříme o Františkovi Lýdie Gahurovi.
Návrat do Zlína byl pro F. L. Gahuru úspěšný. Jeho návrh na výstavbu budovy zlínské radnice byl v roce 1921 městskou radou vybrán jako vítězný. Je pozoruhodné, že se jednalo o jeho ročníkovou práci, s níž uspěl mezi mnohem zkušenějšími uchazeči.
A další úspěšné a nesmírně plodné období na Františka Lýdie Gahuru teprve čekalo. Začal pracovat pro firmu Baťa. Tomášovi Baťovi představil svůj koncept „Továrny v zahradách“, po svém učiteli J. Kotěrovi převzal práce na rozvoji bydlení ve městě a pustil se do smělého projektu, jehož vyústěním bylo vybudování Zlína jako zahradního města. V továrně začala výstavba podle Gahurova konceptu neprodleně, princip továrny v zahradách byl využit nejen ve Zlíně, ale také do nové průmyslové zóny v Otrokovicích na Bahňáku. V městském prostoru se rozbíhala rychle výstavba kolonií domků pro stále rostoucí počty zaměstnanců. Vznikaly nové ulice v souladu s okolní přírodou, město jako by prorůstalo do zeleně, která jej obklopovala.
Dá se říci, že František Lýdie Gahura byl u všeho důležitého, co se ve Zlíně mezi dvěma válkami událo. Stál u zrodu experimentální Masarykovy školy, byl tvůrcem stavebního principu továrních budov, vyprojektoval typické „baťovské“ domky z režných cihel a rovnou střechou, vily pro ředitele firmy. Postavil první „mrakodrap“ ve Zlíně (deseti patrovou budovu dnešního Obchodního domu), projektoval novou zlínskou nemocnici, ale také rozlehlý Lesní hřbitov. Podle jeho plánů se realizovala výstavba zahraničních filiálek firmy – v Ottmuthu (tehdy Německo, nyní Krapkowice, Polsko), v Chelmku (Polsko), Vukovaru a Borovu (Chorvatsko), Batizovcích (Slovensko) či Batanagaru (Indie).
V tomto šťastném meziválečném období se manželé Gahurovi přestěhovali z rušného Zlína do klidné vesničky Kudlova jižně od města, kde Gahura pro rodinu opravil a dostavěl starší nemovitost. V letech 1919 a 1929 se jim narodily děti Kazi a František, bohužel obě zemřely krátce po sobě v r. 1934.
12. červenec 1932 přinesl Gahurovi, Zlínu a celému obuvnickému světu těžkou ránu – po letecké havárii se zastavilo srdce „šéfa“ – Tomáše Bati. Gahura v té době pracoval na projektu Lesního hřbitova, měl rozpracovaný návrh na vybudování firemního muzea.
Nová nečekaná situace si vynutila změny. Řadu změn. Gahura přijal úkol vytvořit Baťův památník. Prvky architektury vyjádřit osobnost a odkaz Tomáše Bati. Pustil se do díla, ve kterém zhmotnil do skla, betonu a oceli vzpomínku na Tomáše Baťu a připomínku vlastností, kterými oplýval a které ho vynesly na vrchol manažerského umění. A Gahura zde zúročil snad vše, co načerpal za studií, z debat s Tomášem Baťou a jeho řediteli, z usilovné práce, kterou vytvořil nový Zlín. Pouhý rok po úmrtí Tomáše Bati byl Památník hotov.
Zlín fungoval dál, Tomášův nevlastní bratr Jan a ředitelé firmu i město dále rozvíjeli. Ale se smrtí Tomáše Bati jakoby František L. Gahura ztratil energii. Odchází z firmy Baťa a stává se hlavním městským architektem. Tuto práci vykonává až do konce II. světové války.
Zestátnění Baťových závodů a nástup komunismu ho doslova „vyžene“ ze Zlína. Odchází do Brna, kde pracuje jako plánovatel Zemského národního výboru pro okresy Uherské Hradiště a Uherský Brod. Na sklonku života ještě pracuje ve Výzkumném ústavu architektury, často „utíká“ k sochařským pracem, ale sužují ho nemoci včetně duševních, chybí mu uznání, postrádá baťovský „tah na branku“.
14. září 1958 za ním přichází do brněnské nemocnice, kde byl od léta hospitalizován, jeho žena Lýdie Františka. Nemocný Gahura široce roztáhne paže v gestu, které vytesal do kamene na kříži stojícím na zlínském Lesním hřbitově. Lýdie pochopí, František se loučí se světem. V noci na 15. září 1958 tvůrce zahradního města Zlína a autor „zázraku moderní architektury“ umírá.
Do rodného města se vrátil, je pohřben ve Zlíně na Lesním hřbitově vedle svých dětí, v roce 1964 zde byla pohřbena i jeho žena Lýdie.
Může to vypadat jako fráze, ale odkaz Františka Lýdie Gahury mají Zlíňané a návštěvníci Zlína denně kolem sebe. V nenapodobitelné podobě zahradního města.
Autor textu: Zdeněk Urbanovský