Obeslali jsme významné osobnosti nejen z oblasti architektury a kultury s žádostí o pár slov k památníku. Naše otázky zněly takto: Co pro Vás znamená Památník Tomáše Bati, jaké emoce ve Vás vzbuzuje? Vnímáte jej jako „zlínský klenot“? Co budete v „památníku“ hledat, pokud jej navštívíte, eventuálně – co by v něm návštěvník měl hledat?
Antonín Bajaja, spisovatel: Jistěže jde o klenot, a nejen zlínský. Tvůrci ho prozíravě umístili stranou městského ruchu, na vrchol svažující se louky. Měli bychom k němu hledět a přicházet s pokorou. Má duchovní rozměr samotáře, který se vznáší nad krátkozrakou každodenností jako výzva k přesahu. Interiér musí s touto vidinou souznít, musí respektovat původní záměr: uctění památky muže, který měl kuráž a představivost. Jakákoli zátěž množstvím naučných exponátů by byla trapná. Postačí prostor k zastavení a posezení, možná při poslechu citlivě modulovaných zvuků a hudebních motivů. Ty by mohly příležitostně (na způsob „Son et lumière“) harmonizovat s projekcí světelných efektů či obrazů.
Josef Holcman, soudce a spisovatel: Emoce zatím ve mně nevzbuzuje žádné, nebyl jsem se schválně na rekonstrukci památníku podívat, abych ty emoce nerozředil – počkám si, až bude dílo hotové. Takže zatím jej nevnímám jako klenot, ale vím, že do podoby zlínského klenotu zrekonstruován bude. Spisovatel Ludvík Vaculík kdysi někde napsal – parafrázuji – že Tomáš Baťa jako jeden z mála továrníků dokázal vztah majitel – dělník řešit i v dobách krize bez propouštění, beze stávek a bez sociálního napětí. Možná i proto, že byl nejen podnikatelem, ale i starostou města Zlína. Návod na hledání neposkytnu, protože duchovní poselství Tomáše Bati, jež památník evokuje, je nepřeberné.
Stanislav Martinec, majitel a ředitel společnosti KOMA Modular: Z mého pohledu památník vždy zůstane jen památníkem. Zlín jako Mekka funkcionalistické architektury, někdy architektonicky nudné, je město, kde památník je určitě nejpěknější stavbou. Magickou se může více stát jeho poloha nad městem. Asi každý z nás, kdo pochopil rozsah a nadčasovost T. Bati a jeho impéria bude v památníku hledat duch jeho osobnosti. V budově, kterou jen navrátíme do původní podoby, to však půjde těžce. To bychom se museli vrátit do baťovské doby. Jako návštěvník bych zde rád, v dnešní době moderních technologií, hledal inspiraci z Tomáše Bati pro současný i budoucí život a zažil atmosféru, kdy se mladí lidé pohrnou do památníku.
Václav Mílek, ředitel Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně: Budovu památníku Tomáše Bati vnímám spíš jako sochu než jako dům spojený s nějakým utilitárním využitím. Tím se také výrazně odlišuje od jiných staveb baťovského období ve Zlíně. Nevadilo by mi, kdyby zůstal prázdný, ale chápu, že pro mnohé návštěvníky by byl problém přijmout, že i prázdný prostor má svůj obsah. Ať už bude uvnitř budovy cokoli, nemělo by ji to zcela zaplnit a přehlušit.
Miroslav Plešák, dramaturg a režisér: Není to jen zlínský klenot, je to úžasný klenot české architektury. Nedoufal jsem, že ho ještě někdy uvidíme v původní kráse, to je veliká radost. Budu v něm hledat inteligenci a kreativitu českého člověka, protiváhu buranství, které dnes kvete odshora dolů.
Zdeněk Pokluda, dlouholetý bývalý ředitel Státního okresního archivu Zlín: Památník Tomáše Bati představuje krystalicky čistou, krásnou architekturu, krásu. Vzbuzuje upomínku na mimořádné vzepětí energie, na působení skvělých lidí T. Bati a F. L. Gahury – zahradní město pro lidi.
Návštěvník v něm nalezne prostor k pozastavení – k zamyšlení, proč se T. Baťovi tak dařilo. Jistě to bylo proto, že znal lidi, uměl s nimi jednat, motivovat je a strhávat (Budovy – to jsou hromady cihel a betonu. Stroje – to je spousta železa a oceli. Život tomu dávají teprve lidé.). Návštěvník se může zamyslet i nad celospolečenským programem Tomáše Bati (Náš podnik je podnik výdělečný. Jeho technické, obchodní a sociální ústrojí dosáhlo však již takových rozměrů, že prostý zisk přestal býti jediným a vrcholným jeho cílem… Proto také bychom chtěli zvýšiti… prosperitu kraje, v němž pracujeme, země, z níž čerpáme své síly, a státu, který jest základnou našeho podnikání.). Návštěvníka může oslovit i to, že demokracie Tomáše G. Masaryka a prosperita Tomáše Bati patří k symbolům Československa, a oba tito muži byli známi ve světě.
Při svém pozastavení a zamyšlení nemusí návštěvník Památníku potřebovat instalované předměty, může postačit duchovní rozměr interiéru budovy a pouze minimum předmětů. Vedle plánovaného modelu letadla by tu měl nalézt nějaké zpodobnění tváře Tomáše Bati, protože dneska už mnoho lidí neví, jak vlastně vypadal.
Jana Spathová, bývalá ředitelka kroměřížského pracoviště Národního památkového ústavu: Památník Tomáše Bati pro mě znamená především připomínku na výjimečnou a inspirující osobnost Tomáše Bati, symbol baťovského ducha. Síla objektu je v jeho abstrakci. Originalita a unikátnost objektu jako vrcholného díla F. L. Gahury. Památník lze vnímat jako umělecký objekt, „zlínský klenot“, vybroušený kámen, dominující náhrdelníku, složeného z jednotlivých drobnějších kamínků, které ho doplňují a vytvářejí nenapodobitelný celek, velmi působivý, výjimečný i ve světovém měřítku. Září jako drahokam v živoucím veřejném prostoru a náleží cele veřejnosti. Návštěvník by měl v památníku vidět především doklad vyspělé kultury baťovského Zlína, abstraktní objekt, symbolizující baťovského ducha, nepřehlédnutelnou dominantu městského prospektu, odkaz na ideální průmyslové město a baťovskou historii města Zlína, která se zní nejenom v samotném regionu, v rámci republiky, ale i v celém světě napříč kontinenty.
David Valůšek, ředitel Státní okresního archivu Zlín: Památník Tomáše Bati je vrcholně uměleckým ztvárněním základních principů baťovského podnikání. Je holdem tvůrci nového Zlína. Místem paměti. Návštěvník buďto může nechat tuto stavbu na sebe působit bez znalosti okolností jejího vzniku, nebo se pro něj vystoupání z továrny přes linie internátů stane vrcholem cesty za poznáním muže, jehož energie dokázala tomuto místu vnutit jeho představu o smysluplné práci a lepším životě.
Čestmír Vančura, prezident Filmového festivalu: Památník Tomáše Bati považuji za nejzdařilejší dílo zlínské architektury. Suverénní práce Františka Lýdie Gahury dokonale ladí s významem postavy Tomáše Bati a jeho odkazem Velkému Zlínu. Výběr místa, vlastní stavba, interiér, použitý materiál, všechno do sebe zapadá, vyjadřuje úctu k práci a poselství Tomáše Bati zakladatele. Je to dobré místo pro hledání inspirace a povzbuzení pro vlastní práci. Dokonalé dílo může vzniknout kdekoliv a pro jakýkoliv účel. A ve Zlíně jsme toho kdysi byli schopni.
Další vyznání (autor neuvedl své jméno): Památník Tomáše Bati je pro mne místo, kde se setkávám se smutkem po jeho nešťastné smrti – a do jisté míry vnímám unikátní konstrukci stavby i jako určité zpodobnění smutku. Navenek skoro průsvitný, průhledný jakoby ani nebyl, ale je to veliké, těžké a člověk je v něm chycený a vidí celý svět kolem sebe přes jeho propustné stěny. Pokud mám správné informace, měla by stavba po rekonstrukci posloužit jako určitý otevřený prostor pro volné užití. Přijde mi to jako parádní nápad! V době, kdy jsme snad všude posedlí účelem, pragmatičností, efektivitou, vznikne místo, jehož smyslem je „jenom“ být. Projít se tu, poslechnout si tady koncert, podívat se na výstavu, schovat se před deštěm. Bude krásné být kdekoli na světě a přitom mít v hlavě myšlenku na to, že ve Zlíně mám (máme všichni) krásný, unikátní prostor, kam si mohu zajít jen se svými myšlenkami, s přáteli, s dětmi. Krásný jako smutek, který jsem překonal, kterým jsem prošel. Dává sílu, moudrost, jiný pohled na svět kolem sebe. Jakoby ta tíha vyvanula s jeho otevřením pro všechny.